Kinosály samoty

Vyrazím si takhle do kina. Je pozdní páteční večer, je cinefilů čas. Mnou zvolené multikino se nachází v rušné části města- i v pozdních nočních hodinách to místo překypuje životem. Film, na který jdu, sice nemá nejlepší kritiky, ale koho by zajímali nějací pisálci kulturních rubrik, když je pod kolonkou režie napsáno Francis Ford Coppola.

V rozlehlých a potemnělých útrobách multikina je liduprázdno. Prostorem zjevně navrženým tak, aby najednou pojal a uspokojil potřeby početného davu, se line tlumená, vzdálená hudba. Zní dokonce i na záchodcích s absurdně dlouhou řadou pisoárů a kabinek, množstvím umyvadel, zrcadel a vysoušečů. Hlavní chodba je díky tlustým kobercům a polstrovaným křeslům měkká jako cela blázince. Všechno to ve mě budí dojem smutného, vybydleného luxusu. Po obou stranách chodby vedou dveře do sálů. Jsou černé a opatřené velkými čísly od jedničky do dvanáctky. Ze sálů se linou hlasitější zvuky akčních trháků a přehlušují tichou hudbu dynamickým zvukovým mixem v té nejlepší kvalitě.

Pocity z toho všeho mám zvláštní. Na jednu stranu povznesené, že monumentální kulisy globálně exportovaného Hollywoodu jsou tu dnes jen pro mě a maximálně pro několik desítek dalších jedinců ukrytých v jiných sálech a v jiných příbězích. Zároveň se do mě vkrádá pocit, že něco není v pořádku, že tu něco nehraje, i když se hraje. Padá na mě atmosféra filmů Davida Lynche. Multikino mě přes svou rozlehlost, nebo právě pro ni, tísní. Díky jeho prázdnotě a mé osamocenosti v ní, stávám se sám sobě exponovanějším a vím, že mě sem přivedla jakási touha. Přišel jsem za vzrušením, okouzlením, napětím. A teď ze všeho nejvíc prožívám opuštěnost těchto kulis i mně samého. Paprsek umělého světla projektující na plátno svět stejně umělý mi pocit intenzivnějšího života nezprostředkovává.

Návštěva kina bývala společenskou událostí. Člověk při ní sdílel to, co před televizní obrazovkou prožíval sám. Nyní je návštěva kina multiplikovanou samotou. V sále č. 7 bylo nás, slovy klasika, pět.

Proč se ale nakonec trápit nad tím, že do multikin skoro nikdo nechodí, když stroj zábavy běží hladce dál, jakoby našel smysl své existence v sobě samém, nikoli v divácích. Diváci jsou jen pověstnou třešničkou na dortu, vlastně by se chtělo říci třešničkou na sedadlech, jejichž neobsazené, seřazené šiky sledují filmy častěji než lidští návštěvníci. Zdá se, že továrně na sny docházejí snílci, ale to jí nijak netrápí. Továrna na sny sní dál.